Vojtěch Drahokoupil: Rád bych, aby se pohostinství dalo dělat stejně jako kterákoli jiná práce a nemuselo být závislé na dýškách

31.8.2026

Vojtěch Drahokoupil: Rád bych, aby se pohostinství dalo dělat stejně jako kterákoli jiná práce a nemuselo být závislé na dýškách

Než si spolu se svou ženou Lucií otevřel vlastní bar, prošel Vojtěch Drahokoupil řadou jiných podniků. Ze skejťáckého baru Velký Cajk se vypracoval přes pražský Backdoors až ke Café Baru Pilotů, který letos oslavil devět let na scéně. Dnes už etablovaný koktejlový bar vystavěli Drahokoupilovi vlastníma rukama a naplnili ho vším, co mají rádi: knihami, filmovými a hudebními plakáty a dalšími artefakty. S Vojtěchem jsme se bavili o jeho začátcích, odklonu od práce grafika i o podnicích, které jeho samotného inspirují.

Jaké bylo tvé první setkání s pohostinstvím? Kdy to bylo?
Za bar jsem se poprvé postavil v roce 2008. Bylo to v Mnichově Hradišti, kde jsem studoval, a jednalo se o skejtový bar Velkej Cajk. Vede ho Roman Bíbrlík a byl to ten nejlepší šéf na světě. Dodnes je skvělým příkladem pro mladý lidi. I pro mě byl vzorem, že můžeš být skejťák a pankáč, a přitom to mít v hlavě srovnaný.

Roman se mnou měl obrovskou trpělivost. A také měl svoje neortodoxní metody, jak lidi vycepovat. Na nikoho nikdy nekřičel, byl fakt hodný. Měli jsme seznam asi čtyřiceti věcí, které je v baru při odchodu potřeba udělat. Odstavit rychlovarnou konvici, zhasnout světla na záchodech a podobně. A když jsem cokoli z toho zapomněl, on jen přišel a řekl mi: „Tak pojď, Vojto, projdeme si to celý spolu.“ Nepřipomněl mi jen tu jednu věc, jeli jsme položku po položce, celý seznam. A on mluvil takovým klidným, pomalým hlasem, takže projít to zabralo klidně hodinu. A když jsem zase zapomněl, opět to se mnou všechno, jedno po druhým prošel. To se stalo třeba třikrát, pak už jsem nikdy na nic nezapomněl a při odchodu projížděl celý seznam třeba desetkrát, jen abych nemusel znovu absolvovat celé školení.

Bylo pohostinství „láskou na první pohled“? Nebo bylo původně vysněným povoláním něco jiného?
Na jednu stranu ano. V té době mě bavilo stát za barem a být středem pozornosti. S přibývajícím věkem se ukazuje, že už úplně nepotřebuju být v popředí, ale když je člověku osmnáct, tak mu to dělá dobře.

Na druhou stranu jsem šel po gymnáziu studovat vyšší odbornou školu, obor grafika. Místo za bar jsem šel dělat grafika do jedné firmy v Praze. A ta práce mě zoufale nebavila. Hrozně mě štvala nejednoznačná zadání, neustálé předělávání a milion verzí jedné grafiky, aniž bych dokázal z klienta dostat konkrétní zpětnou vazbu, co a jak je potřeba předělat. Vydržel jsem tam asi rok. Během té doby jsem si dál přivydělával za barem, kde jsem pociťoval okamžité uspokojení z odvedené práce. Namícháš koktejl a host řekne „wow“. Máš okamžitou reflexi.

Takže jsem z grafiky zbaběle utekl zpátky za bar. Má to ale výhodu, veškeré grafické a typografické práce na menu si dokážeme zastat sami. Takže jsem rád, že jsem grafiku studoval, k něčemu to bylo dobré. Ale zjistil jsem, že víc mě baví gastronomie.

Co tě na pohostinství nejvíce baví?
Lidi. Mám rád lidi, rád si s nimi povídám. A také rád objevuju nové chutě a miluju muziku. Tohle všechno se v baru spojuje.

A co bys naopak změnil, kdybys měl tu moc?
Zdražil bych. Gastro má obrovskou nevýhodu, že finančně vůbec neodpovídá nákladům, které jsou s jeho provozem spojené. Takže kdybych mohl, zdražil bych a dal svým lidem větší platy. Vůbec nechápu, jak to dělají v zahraničí. Fascinuje mě, když potkám šedesátiletého číšníka, který mi donese kávu a má to jako důstojnou práci, která mu dá na důchod a na všechno. Tohle česká gastronomie nedokáže nabídnout.

Věřím, že naši barmani mají férovou mzdu, ale i tak bych jim rád nabídl ještě lepší podmínky. Aby se pohostinství dalo dělat stejně jako kterákoli jiná práce a nemuselo být závislé na dýškách.

Už několik let tě najdeme ve vlastním podniku, Café Bar Pilotů. Jak bys jej popsal?
Jako přátelský bar. Jsme rádi nezávislí, nechceme být jakkoli svázaní. Rádi pracujeme s menšími, zajímavými značkami. Hodně stavíme na pohostinnosti v rámci servisu a na přístupu k hostům. Nechci říkat, že host má vždycky pravdu, protože nemá. Ale jestli bude si bude chtít zalít whisky colou, tak já budu ten první, kdo mu ji do skleničky dolije. Snažíme se dělat svou práci dobře a přinášet hostům drinky v té nejlepší kvalitě, ale současně nechceme zasahovat do jejich chutí a preferencí.

A jsme hodně DIY bar. Celý podnik jsme postavili vlastníma rukama, sami si vyrábíme a řežeme led, na minulé menu jsme svépomocí vytvořili všechny servisy. Pokud nás něco definuje, pak to, že jsme hodní a urputní.

V nabídce máte i produkty z portfolia Fenix Drinks – proč jste se rozhodli spolupracovat právě s nimi?
K Fenix Drinks jsme si hledali cestu delší dobu, protože jejich portfolio staví především na rumech. Kdežto my pracujeme hlavně s ginem, mezcalem a whisky. Průlom nastal ve chvíli, kdy Fenix Drinks začalo spolupracovat s True Believers a bratry Kaštánkovými. Zdendu mám fakt rád, proto máme v nabídce jejich láhve. K nim jsme přibrali ještě Bobby’s Gin a vermuty Dolin.

Který z produktů Fenix Drinks je tvůj nejoblíbenější a proč?
Arquitecto Blanco. Je to nejlepší tequila z mexické vysočiny na trhu. Má zajímavý chuťový profil, příběh i etiketu. Je úplně jiná než ostatní tequily.

Jaké koktejly z produktů Fenix Drinks u vás mohou hosté ochutnat?
Využíváme je do klasických koktejlů nebo když chce host připravit něco na míru svým chutím. Zkrátka když mícháme tzv. z ruky.

Jakou barovou osobnost bys pozval na drink?
Musí to být barman? Mohl by to být kuchař? Jo? V tom případě bych pozval Anthonyho Bourdaina a namíchal bych mu Mezcal Negroni. Myslím, že by to ocenil. Anebo Marca Pierra Whitea a Seana Brocka. S tím bych vypil láhev bourbonu.

Podělíš se s námi o své tři tipy na inspiraci?
Každý by měl navštívit Connaught Bar v Londýně a přiučit se, jak vypadá dobrá hospitality. Osobně mě hodně nakoply knihy od Seana Muldoona z The Dead Rabbit, ty mi daly hodně inspirace. A v neposlední řadě sleduju bar Two Smucks, který mě inspiruje z hlediska vizuálu a vyprávění příběhů na sociálních sítích.

Autor: Soňa Hanušová