Cukrová třtina, rostlinný poklad

17.1.2022

Cukrová třtina, rostlinný poklad

Aby se rum mohl nazývat rumem, musí být vstupní surovinou cukrová třtina. Buď přímo čerstvě vylisovaná šťáva, nebo melasa, ale vždy cukrová třtina. Přestože svůj domov nalezla v Karibiku a Jižní Americe, původně pochází z jihovýchodní Asie. Do Karibiku se dostala teprve v 15. století díky Kryštofu Kolumbovi. Co dalšího bychom o této rostlině měli vědět?

Cukrová třtina je druhem tropické vytrvalé trávy z čeledi lipnicovitých, která dorůstá do výšky 2-6 metrů. Stébla jsou pevná, vláknitá a bohatá na sacharózu. Genom cukrové třtiny je jedním z nejsložitějších známých genomů rostlin, a to především díky mezidruhové hybridizaci a polyploidizaci (tzn. genovým mutacím).

Cukrová třtina nesnáší mrazy, nejlépe se jí daří v tropech a subtropech, v oblastech s hojným přísunem vody – ať už z přirozených srážek, nebo díky zavlažování. Pokud se cukrová třtina vyskytuje mimo toto pásmo, například v oblasti Natal v Jihoafrické republice, je to obvykle způsobeno anomálními klimatickými podmínkami v dané oblasti, například teplými oceánskými proudy.

Cesta cukrové třtiny

Cukrová třtina byla poprvé vypěstována na Nové Guineji Papuánci. Druhým centrem byl dnešní Tchaj-wan a jižní Čína, kde sídlili Austronésani. Rozšíření cukrové třtiny do dalších oblastí (Polynésie, Mikronésie, Melanésie, Madagaskar) úzce souvisí s migrací austronéských národů. Austronéští obchodníci přivezli třtinu také do Číny a Indie, kde se s „rákosem, který dává med bez včel“ seznámili Peršané a starověcí Řekové. Díky nim se třtina dostává do Středomoří.

Kolem 8. století se třtina vydává znovu na cesty, tentokrát díky arabským obchodníkům, a to do Mezopotámie, Egypta, severní Afriky a Andalusie. O další rozšíření se zasloužili Španělé. Cukrová třtina patřila mezi první plodiny, které dovezli do Ameriky. Kryštof Kolumbus poprvé přivezl cukrovou třtinu do Karibiku během své druhé cesty do Ameriky, konkrétně na ostrov Hispaniola (dnešní Haiti a Dominikánská republika).

Pár akrů sněhu za cukr

V koloniální době tvořil cukr z cukrové třtiny jednu stranu důležitého trojúhelníkového obchodu. Jeho hlavním artiklem byly suroviny z Nového světa spolu s evropským průmyslovým zbožím a africkými otroky. Cukr, často ve formě melasy, se z Karibiku dopravoval do Evropy nebo Nové Anglie, kde se z něj vyráběl rum. Zisky z prodeje cukru se používaly k nákupu průmyslového zboží, které se přepravovalo do západní Afriky a zde vyměňovalo za otroky. Otroci se pak vraceli zpět do Karibiku, kde byli prodáváni plantážníkům cukru. Zisky z prodeje otroků posloužily k nákupu dalšího cukru, který se dodával do Evropy.

Francie považovala své ostrovy s cukrovou třtinou dokonce za tak cenné, že na konci sedmileté války (1756-1763) v podstatě vyměnila s Británii svou část Kanady, známou jako „pár akrů sněhu“, za vrácení Guadeloupu, Martiniku a Svaté Lucie.

Cukrová třtina dnes

Cukrovou třtinu lze sklízet ručně i mechanicky, přičemž ruční sklizeň tvoří více než polovinu produkce. Při ruční sklizni se pole nejprve zapálí. Oheň spálí suché listy a zažene nebo zabije jedovaté hady, aniž by poškodil stonky a kořeny. Poté sklízeči sekají třtinu těsně nad úrovní země pomocí mačet. Zkušený pracovník dokáže za hodinu posekat půl tuny cukrové třtiny.

V závislosti na typu kultury se jedna výsadba třtiny obvykle sklízí dvakrát až desetkrát. V zemích s mechanickým zemědělstvím, které usilují o vysokou produkci na velkých polích, jako je tomu v Severní Americe, se cukrová třtina přesazuje po dvou nebo třech sklizních, aby se zabránilo snižování výnosů. V zemích s tradičnějším typem zemědělství s menšími poli a ruční sklizní, jako je tomu na francouzském ostrově Réunion, se cukrová třtina často sklízí až deset let před opětovnou výsadbou.

Co se množství produkce týče, je cukrová třtina v současnosti nejpěstovanější rostlinou na světě. Jedním z největších pěstitelů je Brazílie, která se na celosvětové produkci podílí ze 40 %. Kromě výroby cukru a alkoholu se využívá také k výrobě biopaliv či jako krmivo pro zvířata. Zbytky cukrové třtiny po vylisování se nazývají baggase. I ty mají své další použití – jako biopalivo (používají ji jak cukrovary, tak lihovary) nebo při výrobě buničiny a stavebních materiálů.